Generál Dragoljub Mihailovič - zapomenutý bojovník

15. června 2009 v 15:14 | Maro Skřipský |  Ostatní
Jeho životní příběh by vydal na celovečerní film. Patřil ke schopným a zároveň vzpurným armádním důstojníkům, jako první zorganizoval hnutí odporu proti okupaci své země. Byl vyzdvihován a oslavován, posléze zatracen a opuštěn a znovu nalezen.
Pro mnoho příslušníků svého národa zůstává legendou boje proti nacismu i komunismu, která se komunistům nepodvolila ani během zmanipulovaného soudního procesu. Jeho jméno zůstane neodmyslitelně spjato s největší záchrannou akcí v dějinách americké vojenské moci, během níž se dostalo do bezpečí více než pět set sestřelených amerických letců.
Jiní jej považují za válečného zločince, který navzdory svému protiněmeckému angažmá minimálně toleroval etnicky motivované násilí.
Řeč je o generálu Dragoljubu Mihailovičovi, veliteli nominálně jugoslávského, fakticky spíše srbského, protinacistického odboje za druhé světové války.

Sedmnáctého dubna 1941, po necelých dvanácti dnech bojů, Jugoslávie oficiálně podlehla německému útoku. Jugoslávské státní mechanismy přestaly existovat a král Petar II uprchl do Velké Británie.
Přesto však měly Němce i ostatní státy Osy čekat na území Jugoslávie po celou dobu jejich přítomnosti velmi tvrdé boje. Z těžko kontrolovatelných hornatých částí země se totiž stala území těch, kteří se s porážkou nesmířili a pokračovali v boji.
Hlavní proudy tohoto domácího jugoslávského odboje byly dva : Levicoví (převážně komunističtí) partyzáni v čele s notoricky známým Josipem Brozem -Titem a na zcela opačné straně politického spektra stáli nacionalističtí velkosrbští monarchisté pod vedením plukovníka Dragoljuba Mihailoviče, svými stoupenci i odpůrci familiérně nazývaným přezdívkou "Draža".
Zatímco postava Tita byla již mnohokrát důkladně popsána i analyzována, o Mihailovičovi toho v našich zeměpisných šířkách příliš nevíme. Jaký byl generál Draža Mihailovič, komunistickým režimem lživě vydávaný za téměř kolaboranta a velkosrbskou propagandou devadesátých let zase účelově nafukovaný do role největšího vojenského génia Balkánu ?

Dragoljub "Draža" Mihailovič se narodil roku 1893 a svou kariéru už od raného mládí spojil se srbskou armádou. Jako důstojnický čekatel bojoval v balkánských válkách z let 1912 - 1913, do první světové války už zasáhl na pozici důstojníka. Během bojů projevoval vysoký stupeň odvahy, talentu i učenlivosti, což byly vlastnosti, které mu umožnily solidní hodnostní postup.
V meziválečném období se vypracoval do pozice respektovaného štábního důstojníka, přednášel na vojenské akademii a koncem třicátých let sloužil jako vojenský atašé v Bulharsku a Československu. Mihailovičova slibná kariéra však byla narušována několika excesy. Na vojenské akademii nesměl přednášet od doby, kdy vyučoval partyzánskou taktiku a doporučoval ji jako jediný možný způsob boje jugoslávských národů proti silnému protivníkovi (ukázalo se, že měl pravdu), další nepříjemnosti mu nastaly při násilných incidentech jeho vojáků s německou menšinou v Celje.
Jako přesvědčený srbský nacionalista Mihailovič navrhoval rozdělení jugoslávské armády do segregovaných, národnostně určených jednotek, svým úsilím o mobilizaci jugoslávské armády již koncem roku 1940 si dokonce vykoledoval třicet dní posádkového vězení.

Plukovník Mihailovič byl před druhoválečným napadením Jugoslávie chápán coby talentovaný, avšak zároveň "potížistický" důstojník, jemuž by nemělo být dáváno mnoho prostoru. Jeho chvíle však měla přijít.

Při ústupu do hor, bezprostředně po dubnovém pádu Jugoslávie, měl kolem sebe Mihailovič pouze jedenatřicet vojáků, většinou v důstojnických hodnostech. Draža však projevil své organizační schopnosti, takže už v počátkem června mohl postavit několikatisícové "Jugoslávské vojsko ve vlasti" se základnou v západním Srbsku, jehož členové se označovali jako "četnici", podle někdejšíh bojovníků s Turky (s četnictvem jako bezpečnostní složkou státu nemá tento název nic společného).
Politický program četniků stál na monarchických a velkosrbských základech. Mihailovič se stylizoval do role regenta jugoslávského krále Petara, hlásal obnovení předválečné Jugoslávie s dominantní pozicí Srbska, vyhnání německých i italských okupantů a zrušení "Nezávislého chorvatského státu".
Mihailovičův štáb sídlil na náhorní planině Ravna Gora v nepřístupných hornatých oblastech západního Srbska.

První drobné diverzní akce provedli četnici již koncem dubna 1941, přičemž počátkem června téhož roku poprvé úspěšně napadli jednotku vojáků wehrmachtu. Při této akci zastřelili i německého důstojníka a Mihailovič si tak mohl potvrdit účinnost své taktiky drobné, ale soustavné guerilly, kterou přednášel v meziválečných dobách studentům vojenské akademie.

Mihailovičovi "ravnogorští četnici" (nezaměňovat, prosím, s kolaborantskými formacemi "legálních četniků" pod vedením Kosty Pečanace) byli zpočátku poměrně aktivní. V srpnu 1941 podnikají řadu útoků na menší německé cíle, v září si troufnou proniknout do západosrbského Čačaku. Přes zásadní ideové neshody podnikli četnici některé akce v součinnosti s levicovým odbojem partyzánů, ovládaným komunisty.
Až do listopadu 1941 obě hnutí dokázala koexistovat a na nižších místních úrovních vcelku solidně spolupracovat. Největší společná četnicko - partyzánská operace se odehrála koncem října 1941 v okolí Valjeva a Krsljeva, kdy Mihailovičem vyslané síly četnického majora Aleksandra Mišiče významně pomohly zle tísněným Titovým jednotkám odrazit německý nápor.

Celkový vývoj vztahů však oboustranně spěl ke konfliktu. Mihailovič i Tito usilovali o exkluzivní roli v domácím odboji a vzájemnému střetu tak nezabránila ani usmiřovací snaha Velké Británie. Tou byl pověřen kapitán Duane Hudson, velitel první britské mise v Mihailovičově štábu.
V prosinci 1941 definitivně propuká občanská válka mezi oběma odbojovými hnutími, provázená oboustrannými krutostmi. V Srbsku je úspěšnější Mihailovič, v Bosně a "předustašovském" Chorvatsku jeho sok Tito.
Rozhádaný odboj nesjednotila ani zimní německá ofenzíva proti jeho oběma složkám, která donutila Mihailoviče i Tita k dočasnému ústupu ze srbského prostoru.
Sedmého prosince 1941 se Adolf Hitler na základě analýzy, podle níž Mihailovičovi četnici od června do prosince 1941 usmrtili více než tisícovku příslušníků německých ozbrojených sil, rozhodl k vyhlášení "operace Mihailovič"
Její cíl spočíval v usmrcení či zatčení velitele četnického odboje, přičemž za Dražovu hlavu okupanti nabídli sto tisíc říšských marek ve zlatě. Stejnou sumou krátce nato hodlali odměnit i dopadení Tita.

Mihailovičův věhlas rostl i za hranicemi někdejší Jugoslávie. Exilová vláda v Londýně povýšila Mihailoviče několikrát do generálských hodností (od brigádního po armádního generála) a král Petar II jej v lednu 1942 jmenoval "na dálku" ministrem obrany.
Už v polovině září 1941 Britové vysílají k Mihailovičovi první vojenskou misi (k Titovi až v létě 1943) a počátkem listopadu četnici obdrží první leteckou zásilku britské výzbroje a výstroje.

Ve stejné době ovšem začíná četnické hnutí stagnovat. Mihailovič pod vlivem krutých represí proti obyvatelstvu a také občanské války, začíná považovat za primárního nepřítele partyzány. Konfrontaci s Němci omezuje pouze na nejnutnější sebeobranu, jakož i ty nejdrobnější diverze.
Taktiku drobné, avšak soustavné guerilly střídá zhrurba od února 1942 vyčkávací postoj. Četnici se tak soustředí na rozvoj ovládaného území, shromažďování zbraní a čištění země od komunistů. Britský člen elitních commandos Bill Jenkins, sám veterán jugoslávských bojů zhodnotil problémy tohoto přístupu stručně, ale výstižně : ""Mihajlović měl zprvu výhodu lepšího výcviku a kvalitnější výzbroje svých mužů oproti partyzánům, ale jeho politika šetření zásob vedla k dlouhým obdobím nečinnosti, jež nabourávala morálku bojovníků a časem bylo čím dál tím složitější kontrolovat aktivity podřízených."

Tato změna nakonec zapříčinila úpadek četnického odboje. Britové postupem času kritizují Mihailoviče za nevyužívání štědrých dodávek a pošilhávají po Titových partyzánech, kteří naopak stupňují svou aktivitu.
Generál Mihailovič navíc plně ovládá četnické hnutí pouze v tzv. užším Srbsku. Četnické oddíly mimo Srbsko, zejména v Bosně, se chovají především podle rozkazů svých lokálních velitelů, podřízených Mihailovičovi pouze formálně. Někteří lokální velitelé na těchto územích zůstali loajální ravnogorskému štábu, jiní ovšem účelově měnili strany konfliktu, další zůstávali naprosto pasivní, jiní kolaborovali s Němci nebo partyzány, ojediněle i s ustašovci.
Četnické jednotky ve vlastním Srbsku byly rovněž podstatně kvalitnější než divoké oddíly z Bosny či Černé Hory.
Mihailovičova koncepce "srbské Jugoslávie" navíc nebyla schopna výrazněji oslovit nesrbská etnika, na rozdíl od internacionálního přístupu partyzánů.

V reakci na brutální ustašovskou genocidu Srbů na chorvatském území odpověděli někteří četničtí velitelé mimo Srbsko (major Dangič, major Djurišič, major Djujič) nekompromisním vyvražďováním chorvatského a bosenského obyvatelstva. Mihailovič sice rozkazy k těmto akcím nevydal, avšak nepokusil se jim zabránit. Pravdou je, že ani neměl reálnou možnost vymoci v bosenských oblastech na "neposlušných vojvodech" svou autoritu.

Přesto až do konce roku 1943 požívá Mihailovič na Západě značné autority. Jeho (notně idealizovaný) portrét se objevuje na titulní stránce časopisu Time. Eisenhower, Auchinleck či De Gaulle mu zasílají osobní pozdravy a v lednu 1943 uvede Hollywood premiéru dobrodružného filmu "Četnici - bojujíci guerilly".Heinrich Himmler koncem roku 1942 prohlašuje následující : "Základní úkol každého snažení v Srbsku a v celém jihovýchodním prostoru je zničení Mihailoviče. Vynaložte všechny síly, aby mohl být zničen. Každý prostředek, který k tomu povede, je oprávněný."

Britové se mezitím sbližují s Titovým odbojem a jejich názor už nezmění ani "podzimní probuzení" četniků z podzimu 1943. Mihailovič tehdy vydává rozkazy k vystoupení z pasivity a jeho síly až do konce roku úspěšně konfrontují německé posádky. (Četnici majora Ostojiče dokonce v říjnu a listopadu 1943 vyhánějí Němce z Višegradu, Barane a Prijepolje).
V prosinci 1943 rozhodl britský premiér Winston Churchill - přes protesty některých důstojníků a politiků - o ukončení dodávek Mihailovičovým silám. V lednu 1944 začínají z Ravne Gory odcházet všichni britští poradci a instruktoři.
Zůstávají pouze americké mise, které jsou však nepočetné a mají čistě zpravodajsko záchranné poslání.

V červnu 1944 je Draža Mihailovič opuštěn i králem Petarem, který jej zbavuje ministerského postu a po nátlaku Britů v září 1944 vyzve četniky, aby přešli do Titových formací .

I v této nepříznivé době však Mihailovičova hvězda ještě jednou zazáří v plném lesku. Počínaje rokem 1944 až do února 1945 Mihailovičovi četnici ve spolupráci s americkou OSS zachrání 513 amerických sestřelených letců, jakož i 80 letců jiných národností. Dražovi muži dokáží členy spojeneckých posádek ochránit před Němci i kolaborantskými silami a z improvizovaných letišť v Pranjani, Kočeljevu a Boljanici zajistit jejich dopravu do bezpečí.
Tato operace s názvem Halyard měla těžiště v létě a na podzim 1944 a zajistila Mihailovičovi úctu Američanů i v poválečných desetiletích.

Počínaje říjnem 1944 proniká do Srbska Rudá armáda, která s četniky dohodne účelový modus vivendi, nicméně krátce po společných bojových vystoupením proti Němcům (např. osvobození Kruševace) četniky odzbrojuje.

Mihailovič se zbytkem věrných prchá do Bosny, kde je po sérii honiček a přestřelek zatčen teprve v březnu 1946, kdy ho zradil jeden z jeho důstojníků.

Soud s generálem Mihailovičem měl být Titovým triumfem, minimálně v mediální rovině však skončil porážkou nového jugoslávského režimu. Draža odmítl všechna obvinění a za pozornosti západních médií je dokázal poměrně přesvědčivě vyvracet. Obrazu tribunálu nepomohl ani fakt, že Jugoslávie oficiálně odmítla připustit svědky z řad zachráněných letců a členů spojeneckých misí, kteří chtěli svědčit v generálův prospěch.
Na Mihailovičovu obranu vystoupil i čerstvý autor románu "Farma zvířat" a později slavné antiutopie "1984", George Orwell.
O rozsudku však bylo rozhodnuto předem - Sedmnáctého července 1946 ukončila Mihailovičův život popravčí četa.
Spojené státy, Velká Británie a Francie proti celému průběhu procesu vznesly ostré protesty.

Od Mihailovičovy smrti neuplynuly ani dva roky, když americký prezident Harry Truman poosmrtně udělil veliteli četnického odboje Řád cti. Šlo o nejvyšší americké vyznamenání, jaké mohl Draža obdržet.

Mihailovičova památka z myslí Američanů nezmizela. Jeho odkaz připomnínali mnozí američtí politici jako Richard Nixon, Dwight Eisenhower či Barry Goldwater.
Kalifornský guvernér Ronald Reagan pronesl rok před svým zvolením do prezidentské funkce na Mihailovičovu adresu následující slova : ""Přeji si, aby bylo jasně řečeno, že tento hrdina byl poslední obětí zmatené a nesmyslné politiky západních vlád vůči komunismu… Generál Mihailovič není důležitý jen z prostého historického hlediska - také nás dnes něčemu naučil. Žádný západní národ, včetně Spojených států, nemůže doufat, že vyhraje svou vlastní bitvu za svobodu a přežití obětováním statečného druha politice mezinárodní účelnosti."









 

Vzchováváme generaci "slabých idiotů" ?

6. února 2009 v 14:16 | Maro Skřipský |  Společnost
O zoufalém činu jistého učitele, kterého dva spratci (dámám se omlouvám, ale slušnější výraz s těmito školáky odmítám spojovat) dohnali svým bezohledným chováním k sebevraždě, asi slyšel téměř každý. Původně jsem o souvislostech problému psát nechtěl, už jen kvůli klidu pozůstalých i zemřelého - nicméně to co se stalo, ve mne vyvolalo mnoho asociací, o které bych se s laskavým čtenářem rád podělil.
I proto následující článek nebude monotematický. Rád bych na pozadí tragického příběhu formuloval několik myšlenek ohledně aktuálního stavu výchovy a vzdělávání. Za případné poznámky budu velmi vděčný.

Většina měřítek mě stále řadí do "mladé generace", byť už do její horní poloviny. Komunistické školství jsem prakticky nezažil (listopad 1989 mě zastihl jako prvňáčka) a tak nemohu snad být obviňován z toho, že chci zpět nějaké rudé pořádky, které z žáků dělaly manipulovatelnou masu.
To opravdu nechci, přesto si však myslím, že liberální trendy v českém školství již překročily nejen mez obecné prospěšnosti, ale místy i únosnosti.

Nebyl jsem vzorné dítě, spíše naopak. Už na základní škole mě stíhaly třídní a ředitelské důtky, většinou za nějaké ty klukovské rvačky, vykřikování a tak podobně. V šestnácti jsem se poněkud zklidnil, nicméně ještě předtím jsem se v prvním ročníku gymnázia stihl "zapsat" trojkou z chování, poté co se nám s kamarády na výletě vymkl z rukou alkoholový dýchánek.
Proti tomu, co čím dál častěji slýchám dnes, si ale připadám jako učiněný andílek.

Často jsme se jako kluci prali, ale naše jednání oproti dnešním "prohřeškům" v sobě neslo podstatně méně zákeřnosti a zbabělosti. Dnes mám spíše dojem, že dětičky se bojí jít do konfrontace, kde jim hrozí nějaký ten šrám a tak dusí podstatně slabší spolužáky, provokují učitele, kteří "na ně nemůžou" a obecně se uchylují k podpásovkám. To, co bylo za nás považováno za projev "srabství" (terminus technicus z let mé povinné školní docházky), dnes část školáků (zdaleka ne všichni), považuje za "rebelství".

"Seber si to sám, šmejde" opáčil patnáctiletý spratek na učitelův požadavek, aby si posbíral nepořádek na své lavici. Učitel jej za to - z mého pohledu naprosto oprávněně - profackoval, načež ublížený grázlík uraženě opustil hodinu. Druhý spratek vše nahrál mobilním telefonem a zveřejnil na internetu.
Něco podobného se přirozeně může stát, neboť každé společenství v sobě zahrnuje jistý procentuální počet kreatur, nicméně průběh okolností po zveřejnění nahrávky mě šokoval.
Popotahován byl totiž namísto spratků samotný učitel. Od rodičů zfackovaného školáka chodily stížnosti, učitel byl donucen se omlouvat, škola vyjadřovala lítost nad "pochybením"… a já nevěřil vlastním uším.

Proti učiteli byla téměř vedena mediální kampaň, uražený spratek si hrál na chudinku, která dokonce kvůli "brutalitě" učitele musela změnit školu a vedení školy se ještě kaje, místo, aby se vší rozhodností hájilo skutečnou oběť, tedy dehonestovaného pedagoga. Vedení, které se za svého kolegu není schopno v podobné situaci postavit a nechá věc dojít až k "řešení provazem", zasluhuje pohrdání.

Dámy a pánové, osobně si myslím, že pokud nám ještě zůstal rozum, musíme učitelovo "napadení žáka" vnímat jako v dané situaci naprosto adekvátní čin. Po takové větě považuji za plně přiměřené chytnout spratka pod krkem a vrazit mu pár poctivých facek. Následně by ještě měla být "zbitému školákovi" napařena neomluvená hodina za svévolné opuštění třídy.

Pojmu - li celou situaci poněkud všeobecněji, pak musím říci, že už se mi zajídá neustálé tlachání o tom, že žák je učiteli partnerem a kamarádem. To platí částečně pro vysokou školu, velmi omezeně to může fungovat ve středoškolském procesu, ale na základní škole něco takového nemá absolutně co dělat. Učitel je především nadřízený - na všech stupních vzdělávání, tedy určitá autorita. Nemusím ho mít rád, ale měl bych v jednání s ním dodržovat určité formální znaky. Tykání a nadávání do šmejdů mezi ně nepatří.

Mimochodem, všimli jste si, že zatímco jméno nešťastného pedagoga bylo ihned uveřejněno většinou médií, jména spratků jsme se nedověděli ? Jsou totiž ještě nezletilí, mají svá práva a zveřejnění jejich jmen by poškodilo jejich citlivé duše. Vítejte ve zvrácené realitě.

Z vlastní zkušenosti vím, že je možné mít k učiteli dobrý vztah a zároveň ho brát jako autoritu. Jen v nejlepším vzpomínám na našeho gymnaziálního zeměpisáře a tělocvikáře, pana profesora Hýžu (zdravím, pokud čtete tyto řádky, pane profesore), se kterým jsem si párkrát zašel po škole i na pivko, ale vždy to pro mě byl maximálně respektovaný "pan profesor".
Ve školství zkrátka existuje jistá hierarchie, jejíž principy musí být dodržovány a vymáhány, pokud nechceme mít ze školy…. Však víte co.

Ze všech stran se na mě valí názory o nepotřebnosti "biflování" a naopak "rozvoji osobnosti" studenta. Tento přístup považuji za sebevražedný, protože produkuje zejména sebevědomé blbce, kteří budou s výrazem odborníka žvatlat pitomosti na úrovni opileckých tirád ze čtvrté cenové.
Pokud chci se svým vyučujícím diskutovat kupříkladu o správnosti či nesprávnosti bombardování nacistického Německa, pak musím mít "nabiflovanou" strategii spojeneckého letectva, průmyslovou situaci "Třetí říše" a vědět o základních souvislostech. Tolik vychvalované "vyhledávání informací" na internetu je naprosto nedostačující.

Sám jsem na gymnáziu často polemizoval s třídním profesorem. Učil nás češtinu v kombinaci s dějepisem a mne historie i literatura vždy velmi zajímala. Pan profesor vzájemnou debatu připouštěl zejména ze dvou důvodů - k problematice jsem měl "nabiflovánu" solidní informační základnu a své poznámky jsem vyslovoval s veškerou formální slušností a respektem k jeho postavení. Má osobnost tím nijak dotčena nebyla.

V dnešním pojetí totiž "rozvoj žákovy osobnosti" znamená odbourávání pravidel slušnosti. Spratek s čerstvě nabytým občanským průkazem tedy může učitele celkem bez problémů nazývat šmejdem, ovšem pokud mu pedagog "střihne výchovnou", vrhají se na celou věc média a nafukují zanedbatelný incident do absurdních rozměrů.
Dětičky jsou vlastně chráněny. Mají svá neporušitelná práva, která jim zaručují rozvoj osobnosti. Chovají - li se jako dva výše zmiňovaní spratci, musíme pro ně mít pochopení, neboť rozvíjejí svou osobnost.
Ministr školství, Ondřej Liška, se nechal slyšet, že se s liberálními trendy ve školství musíme smířit a přizpůsobit jim systém výuky. To mě nepřekvapuje, protože od Strany Zelených se konstantně nedá očekávat nic dobrého. Ovšem když i někdejší stínový ministr školství za ODS doporučoval zrušit vstávání studentů a nahradit ho podáním ruky s pedagogem, domníval jsem se, že obě strany patrně fúzovaly.

Osobně zastávám poměrně pesimistickou teorii, že naše (post)západní společnost si již několik let vychovává do budoucna generace "slabých idiotů". Generace které - zjednodušeně řečeno - nesportují a nečtou. Obojí je přitom nesmírně důležité. Četba rozšiřuje obzory a vytváří slovní zásobu, sport zvyšuje fyzickou kondici, přičemž zároveň nutí člověka dodržovat určitou disciplínu. I proto jsme byli s bratrem k oběma činnostem vedeni.
Dnes ovšem kolem sebe vidím všudypřítomné tažení proti "biflování" a proti "přetěžování dětí". Hloupá tvrzení, že tělocvikář páchá na dítěti násilí když ho učí proti jeho vůli kupříkladu kotoul nazad jsou dnes poměrně častou tezí nejrůznějších "expertů".

V kombinaci s neustálým vysedáváním před počítači a osvojováním si jakéhosi podivného zkratkovitého jazyka - "PCspeaku" se nám před očima vytváří neradostný obraz : Fyzicky slabý hlupák se sklony k citové plochosti. Jedná se o nejhorší trojkombinaci ze všech možných
Jedinou výraznou předností takto vychovaných generací pak zůstává nadprůměrná znalost používání IT technologií. Není to poněkud málo ?
Důkazem budiž opticky rostoucí počet rachitických nebo naopak "vyžraných" puberťáků s kšiltovkami nakřivo, jejichž hovory se točí výhradně okolo konzolí, péespéček a podobných věciček.

Jistě, jedná se o celospolečenský problém, z něhož nemůže být viněno pouze školství. Výrazný vliv sehrává upadající prestiž rodiny jako instituce. Vztáhnu - li opět svou úvahu na případ mrtvého učitele, pak je jistě hodno pozornosti, jak se k celé záležitosti staví rodiny obou spratků.
Nevím, jakou zkušenost prodělal laskavý čtenář, ovšem kdyby moje maličkost doma sdělila, že byla učitelem zpohlavkována za vulgární nadávku, okamžitě by ze strany otce přiletěl pozdrav od horní končetiny.
Ale to je přece dnes nemoderní, co kdyby utrpěla má křehká dětská osobnost, že ?

Abych nekončil negativně - zdaleka netvrdím, že je vše ztraceno. Pouze chci říci, že zavádění nějakých demokratických principů do oblasti výuky a výchovy samo sebe více a více diskredituje a zdá se být cestou špatným směrem.

Možná bychom měli mít na paměti slova Thomase Jeffersona o existenci jisté přirozené hierarchie, zahrnující systém tradičních autorit.
Třeba i proto, aby učitelé těch provazů nepotřebovali víc.


vyšlo na www.euportal.cz



Kapesní armády nás neochrání

15. října 2008 v 13:49 | Maro Skřipský |  Společnost
Přestože Britské listy nepatří k periodikům, které bych měl v oblibě, musím jim v úvodu článku opravdu upřímně poděkovat za to, že upozornily na stať amerického paleokonzervativce Williama Linda "Jak bránit Pobaltí". Bezpečnostní expert Lind, který z pravicových pozic oponuje neokonzervativním koncepcím, totiž svým článkem odhalil poněkud obecnější problém.

Lind v zásadě odmítá představy většiny odpovědných činitelů v evropských zemích, kteří ochranu své vnější bezpečnosti, staví na takzvaných kapesních armádách. Tímto termínem označuje armády opřené pouze o hyperúzkou nepočetnou profesionální elitu s pár kusy špičkových zbraní, které nekladou žádný důraz na výcvik záloh a obecnou připravenost obyvatelstva k obraně. Takové vojsko se možná hodí do zahraničních misí, ovšem při obraně země proti početnějšímu agresorovi je obvykle rychle vyřízeno.

Lind si zde nebere servítky ani vůči aktuální podobě NATO, která evropský model kapesních armád přímo podporuje : "Členství v NATO zvyšuje tlak na vybudování kapesní armády, případně specializaci na určité zvláštní schopnosti jako čištění vody, které sice slouží Alianci, nikoli však obraně vlasti. Obojí je cestou k vojenské bezvýznamnosti."

Jako typický příklad kapesní armády a její neefektivnosti poukazuje Lind na případ Gruzie. Gruzínská armáda sestávala z hrstky profesionálů, vybavených několika málo kusy skutečně moderní výzbroje (včetně jedné raketové fregaty) a cvičených pod dozorem elitních amerických instruktorů. Výcvik záloh a mladých mužů zde samozřejmě nikoho nezajímal. Výsledkem bylo to, že daňovými poplatníky draze placená gruzínská armáda byla za dva dny na lopatkách a kromě jejích profesionálů nebyl k obraně země nikdo připraven.

Fiasku gruzínského vojska nezabránila ani skutečnost, že na některých úsecích nasadilo do bojů modernější techniku než ruští útočníci. K "výkladní skříni" kapesních armád, tedy několika exemplářům vysoce moderních zbraní zaujímá Lind jízlivě skeptický pohled : "Pár moderních proudových letounů, jeden dva tankové prapory, fregata pro námořnictvo, to všechno k ničemu. Kapesní armáda podlehne velmoci spíše v řádu hodin než dnů. A co víc, dokonce i těch pár moderních tryskáčů a tanků stojí tolik, že na skutečnou obranu už nezbudou prostředky. Pokud pobaltské státy nechtějí bojovat mezi sebou navzájem, mohou vojenské hračky přenechat dětem."

Před časem jsem v jednom ze svých článků pro web Euportal.cz podrobněji rozebíral podobu švýcarské armády, přičemž model jejího fungování jsem označil za inspirativní. Jedná se o takový model armády, která je tvořena dobře (nikoliv však nutně technologicky špičkově) vyzbrojenými a zejména vycvičenými profesionály i záložáky (těmi zejména). Prostě velkým počtem mužů, pravidelně cvičených v používání zbraní, kladení nástrah, přepadům a boji zblízka.

Konec konců Švýcarsko není jedinou zemí, která tuto koncepci vyznává, byť ji dovedla - díky své ekonomické situaci - k nejvyšší preciznosti. Velmi podobný systém používá například Čínská republika (Taiwan), Jižní Korea, Švédsko a do značné míry rovněž Izrael.

Přestože v diskusi pod zmiňovaným článkem mě jakýsi údajný voják z povolání obviňoval z diletantismu, uznávaný odborník Lind dává za pravdu spíše mojí maličkosti. "Švýcarský model" dokonce doporučuje pobaltským zemím, potenciálně ohroženým choutkami ruského medvěda : "Existuje však model, který by v Pobaltí a jiných malých zemích fungoval... To vyžaduje univerzální milici jako ve Švýcarsku, kde každý občan mužského pohlaví dovede střílet, vyrábět improvizovaná výbušná zařízení a ví, na kterých místech jsou uschovány zbraně. V Pobaltí by mělo jít o venkovskou spíše než o městskou obranu: Rusko totiž může obsadit města, ale nikoliv venkov. "Lesní bratrstvo" přece odolávalo Sovětům až do 50. let."

A nejen pobaltské "Lesní bratrstvo", chce se mi dodat. Polští odbojáři z ilegální armády svobodného Polska ovládali navzdory sovětské přítomnosti některá území až do roku 1947, přestože Polsko bylo po druhé světové válce krajně vyčerpáno. Ve válečné Jugoslávii zase díky podobné taktice kontrolovali Titovi partyzáni i Mihajlovičovi četnici jistá území, která Němci nikdy nedostali pod kontrolu. Výstižný je rovněž odpor finských sil proti sovětské agresi během války o Karelskou šíji.

Jistě, v konečném důsledku by Pobaltí odešlo z boje s mocným Ruskem poraženo. Útočník však vždy zvažuje náklady, jakož i všechna pro a proti. Dostat se do dlouhé a únavné války s dobře vycvičeným a dostatečně vyzbrojeným protivníkem, kladoucím odpor všude, kde se jen dá, to není tak jednoduché jako vypráskat hrstku příslušníků kapesní armády.

Osobně soudím, že chybná koncepce kapesních armád dostává ve většině Evropy zelenou hlavně ze dvou důvodů.

Prvním je čistá pohodlnost. "Švýcarský model" totiž vyžaduje určitou obdobu základní vojenské služby, byť jinou než roční marnění času v kasárnách. Jedná se o kratší, ale intenzivní výcvik s pravidelně opakovanými cvičeními. Jenomže která strana by si něco takového dala do programu… Opozice by spustila křik o modré/oranžové (doplňte dle osobních preferencí) totalitě, pan Tamáš by začal opět hladovět a houfy postmodernou infikovaných hejsků by vychrlily bezpočet článků ohledně "omezování individuálních svobod". Která vláda by riskovala, bohatě stačí v zásadě komický humbuk okolo ne příliš důležité "koule" v Brdech

Druhý důvod spočívá ve stále přetrvávajících dozvucích takřečené "technologické revoluce ve vojenství." Tímto pojmenováním bývá označován koncepční směr, který byl velmi módní po celá devadesátá léta. Jeho zastánci tvrdili, že klasický vojenský výcvik, opírající se o "normálního" vojáka je překonanou záležitostí. Proč ? Protože teď vše zvládne technika - inteligentní pumy, laserem naváděné střely s plochou dráhou letu, družicový průzkum… To vše je dostačující. Technologická převaha srazí protivníka do kolen a zbytek "vyčistí" elitní jednotky.

V žádném případě nechci snižovat význam moderních technologií, nicméně zkušenosti z Iráku, Afghánistánu nebo Čečenska jasně dokazují, že samy technologie nejsou klíčem k vítězství a především k následné pacifikaci regionu. Už legendární generál Patton se rád nechával slyšet, že "žádný stroj není lepší než jeho obsluha."


A tak to nejspíš i bude…

vyšlo na www.euportal.cz
 


"Kultura" obhájců kultury - děkuji nechci

31. května 2008 v 12:50 | Maro Skřipský |  Kultura
Popravdě řečeno, nechci ve svém článku příliš podrobně rozebírat problematiku kulturní grantové politiky hlavního města Prahy, protože se necítím v této oblasti dostatečně informován. Rozhodně bych se však rád zamyslel nad obecnou stránkou věci (mají divadla, zvláště ta soukromá, automatický nárok na nějaké dotace ?) a v neposlední řadě nad chováním a jednáním těch, kteří se považují za povolané nositele nejvyšší kultury, tedy protestující umělce.
Prvotním impulsem k napsání článku bylo shlédnutí videozáznamu ze schůze pražského magistrátu, kterou přišli protestující "umělci" obstrukčně rozbít - nejspíš po vzoru nacistických SA ze třicátých let. Zmiňované video nabízím zde (ke shlédnutí doporučuji druhý videozáznam z vrchu) :
http://www.novinky.cz/clanek/141083-video-divadelnici-prekriceli-prazske-zastupitele-bem-si-dal-pivo.html
Podívaná to byla vskutku zajímavá. Zástup podivných individuí za lomození všelijakým harampádím, přineseným bůhví odkud, de facto znemožnil průběh schůze. "Kumštýři" se s naprostou samozřejmostí motali v místech, vyhrazených radním, ukazovali ony dobře známé "fakáče", které většinu z nás přestaly bavit někdy v šestnácti a obecně povykovali jako v páté cenové po požití tří decilitrů rumu. Vrcholem "kulturnosti" se pak stal jakýsi "umělec" s vizáží nádražního bezdomovce, jenž si na pár sekund zabral řečnický pultík magistrátu na jakési opilecké tlachy.
Drzost a verbální agresivita protestujících "ochránců kultury" mě fascinuje již od počátku celého sporu, tudíž fraška na magistrátu asi představovala jen logické vyvrcholení toho všeho. Radního Richtera příliš nemusím, podle mého soudu je skutečně spíše navoněným metrosexuálem než odborníkem přes kulturu, nicméně jedno se mu upřít nedá : Chová se mnohem kulturněji než jeho odpůrci, kteří se neustále zaštiťují kulturností, aby se mohli chovat jako lůza. Jejich neustálé vykřikování ve stylu "Kultura jsme my, tak navalte prachy" kontrastuje se slušným a decentním vystupovaním mediálně dehonestovaného zastupitele.
Od věci jistě není ani skutečnost, že zdaleka ne všichni divadelníci s protesty souhlasí. Rebelující kumštýři však pro to mají jasné vysvětlení - kdo neprotestuje, patří buď mezi kýčaře, nebo je propojen s ODS. Paranoidní teorii spiknutí pražské ODS s "kýčařskými" divadly přenechávám psychologům, ovšem k tomu "kýčařství" si neodpustím malou úvahu.
Jedná se vlastně o jeden ze základních argumentů nespokojených divadelníků. Oni prý potřebují dotace více než kdokoliv jiný, protože dělají tu pravou kulturu, tu nejlepší. Lidé ovšem na pravou kulturu nechodí a své peníze dávájí "kýčařům", sledujícím pouhou komerci. Dotace podle prodaných vstupenek je tedy údajně nespravedlivá a likviduje "tu pravou kulturu". Je tomu ale skutečně tak ? Zkusím odpovědět na základě osobní zkušenosti.
V uplynulém roce jsem třikrát navštívil divadelní představení. Dvakrát v Ostravě ( Divadlo Jiřího Myrona a Komorní scéna Aréna), jednou v Praze (Letní Shakespearovské slavnosti). Dvě ze shlédnutých inscenací představovaly hry mého oblíbeného Shakespeara, ve třetím případě se jednalo o Turcareta. Tedy ŽÁDNÁ KOMERCE, NÝBRŽ KLASIKA ! Přesto bylo divadlo pokaždé velmi solidně zaplněno, Komorní scéna aréna dokonce vyprodána (sehnat dva lístky se mi povedlo vskutku s velikým štěstím) Představení Kupce benátského v nekrytém areálu Hradu pak sledovalo velké množství lidí, navzdory velmi silnému dešti (Pamatuješ, Zichere, jak jsem k vám šel po představení přespat, načež jsem musel hodit skoro všechny hadry na topení a zahřát se několika panáky Tullamorky ? ).
Zdá se tedy, že tento argument rebelantů je naprosto lichý. Jistě, "vyšší" umění nikdy nedosáhné takové návštěvnosti jako nejrůznější muzikálové show, nicméně svůj okruh diváku si vždy najde. A ten okruh je dostatečně veliký, aby divadlo nezkrachovalo a mohlo dále fungovat. Všechny mé zkušenosti tomu napovídají. Kde je navíc řečeno, že umělec tvořící na soukromou zakázku musí být nutně kýčařem? Zapomněli snad "obhájci kultury" na vynikající umělce, kteří v minulosti tvořili pro světské či církevní mecenáše ?
Chce snad někdo tvrdit, že Michelangelo byl kýčař, protože přijal papežskou zakázku na výzdobu Sixtinské kaple ? A co slavní mistři holandské školy. Jsou také kýčaři, protože jejich díla obvykle vznikala pro galerie šlechtických rodů ? A co třeba můj oblíbený Shakespeare ? Rovněž kýčař, vzhledem k podpoře jakou mu poskytovala vysoká anglická (a nejen anglická) šlechta ?
Zkrátka... Osobně na povinné státní či městské dotace kultury příliš nevěřím. Pokud však v některých případech musí existovat,pak by měla být dotační opatření prováděna co nejšetrněji.
Tisíc lidí, tisíc chutí - Rád si zaplatím vstupenku na představení, která chci navštívit, ale nevím proč máme všichni povinně spoludotovat ty druhy kultury, které nás třeba nezajímají. Fakt, že kamarádi pana Justa potřebují finance je mi ukradený. Vladimír Just jim může přihrát něco ze své kapsy, nikoliv z kapsy daňových poplatníků
A vo tom to je !
P.S. Na verbální agresivitě komediantů a s nimi spřízněných novinářů mě pozoruhodně zaujala jedna drobnost. Sprostá neomalenost, s níž se neustále naváželi do přítelkyně radního Richtera, slečny Kuchařové.
Takové jednání je značně unfair už vthledem k tomu, že Kuchařová se na grantové politice města nepodílí, nehledě na existenci jistých pravidel obecné slušnosti. Označovat v médiích někoho, koho neznám, za "hloupou blondýnu" či "jednoduchou modelku" jen proto, že chodí s panem Richterem, je ukázkou buranství a nekulturnosti. Samozřejmě, svou roli zde může hrát mindráček, jakož i záležitosti s ním související.
Takto se k dámě nechová gentleman, ale nekulturní křupan, milí "ochránci kulturnosti"

Pět důvodů pro neuznání Kosova

21. května 2008 v 17:45 |  Politika
Vláda České republiky, vedená údajně konzervativně - liberální Občanskou demokratickou stranou, dnes rozhodla o uznání samostatnosti srbské provincie Kosovo a Metohija. Bohužel, stalo se tak podle očekávání. Uznání Kosova, Lisabonské smlouvy a podobné lahůdky nám ODS servíruje již od vytvoření vládní koalice, takže mohu zodpovědně říci, že dnes jde o úplně jinou ODS, jíž jsem dával od osmnácti let svůj hlas.
Problematikou Kosova jsem se již zabýval jinde a tak bych čtenářům jen rád předestřel základní argumenty pro neuznání samostatnosti tohoto státu. Pamatujme na ně, až nás zase budou "pravičáci" Topolánek a Vondra přesvědčovat, jak rozhodli správně.
1. Argument historicko státoprávní - Kosovo je od sedmého století historickou integrální součástí Srbska. Až do uloupení "mezinárodním demokratickým společenstvím" neslo název provincie Kosovo a Metohija, přičemž Metohija znamená "klášterní majetek" Už z názvu tedy vyplývá jasná provázanost s pravoslavím, což byl důvod proč se kosovští "státníci" (rozuměj teroristická verbež) slovu "Metohija" vždy vyhýbali a nepoužívali k pojmenování provincie ani rozšířené zkratkové slovo "Kosmet".
Pro Srby má navíc Kosovo velký historicko duchovní význam, vzhledem k bitvě na Kosově poli v roce 1389, kdy se střetla koalice balkánských knížat (prim zde hráli Srbové) s tureckou armádou. Vojensky dopadla bitva de facto nerozhodně, takticky se však jednalo o úspěch Turků, protože v bitvě došlo k vykrvácení srbské šlechty. Ta pak nemohla klást odpor turecké expanzi
Samostatnost Kosova nemůže být podložena žádným historicko státoprávním argumentem, neboť kosovská státnost nikdy neexistovala. Albánská migrace do Kosova začíná v masivím měřítku teprve kolem roku 1912,tudíž o nějakých nárocích "kosovských Albánců" nelze hovořit. Před státoprávní argumentací by snad měl mít "konzervativec" Topolánek úctu...
Nicméně ani princip národního sebeurčení nemůže být v případě Kosova aplikován, neboť kosovský národ nikdy neexistoval. "Kosovci" jsou samozřejmě ve skutečnosti albánské národnosti. Konec konců, UCK vždy používala albánskou vlajku, což viděl každý, kdo má doma televizor.
2. Argument mezinárodně právní - Ustanovení samostatného Kosova je neuvěřitelným porušením mezinárodního práva. Odporuje Daytonským dohodám z roku 1995, které ukončily občanskou válku v Jugoslávii. Ty potvrdily příslušnost Kosova k Srbsku, přičemž na těchto dohodách se značně podíleli i Američané, dnešní patroni kosovské samostatnosti.
Osamostatnění Kosova taktéž odporuje rezoluci OSN číslo 1244 z roku 1999. I zde je potvrzen srbský nárok na Kosovo a Metohiju.
3. Argument morální - Při pohledu na vrcholné představitele samostatného Kosova si musí každý slušný člověk odplivnout hnusem. Hashim Thaci, Agim Ceku i Rashim Haradinaj jsou vysloužilými nebo stále aktivními bossy kosovskoalbánské narkomafie, která se jaksi "na vedlejšák" zabývala taktéž obchodem s bílým masem.
Všichni tři rovněž nesou odpovědnost za zvěrstva páchaná na nealbánském obyvatelstvu Kosova, jakož i na Albáncích věrných Bělehradu. Agim Ceku je vzhledem k masakru v Medaku roku 1993 de iure stále hledaným zločincem !
Jistý italský generál KFOR se o kosovských "elitách" vyjádřil, že s organizovaným zločinem problémy nemají, neboť jsou jeho špičkami. Kanadský generál Lewis McKenzie zase poukazuje na kontakty Thaciho UCK s Al Kajdou. Na stejnou věc upozorňovala také izraelská tajná služba Mossad. Suše podotýkám, že ještě roku 1998 byla Kosovská osvobozenecká armáda (UCK) chápána samotnými Američany jako teroristická organizace.
4. Argument dobrých vztahů - Se Srbskem ( paradoxně stejně jako Chorvatskem, s výjimkou ustašovského státu) nás pojí dlouholeté přátelské vztahy. Srbové podporovali boj za obnovení české státnosti během první světové války a v období první republiky patřilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (později Jugoslávie) k našim malodohohodovým spojencům. V září 1938 se plných šedesát tisíc jugoslávských dobrovolníků (většinou srbské národnosti) připravovalo na pomoc československé armádě v hrozícím boji s Německem.
Za druhé světové války Jugoslávie vycházela, až do svého obsazení v dubnu 1941, velmi vstříc českým zpravodajcům řízených Londýnem a v srpnu 1968 byla jednou z prvních zemí, která odsoudila vstup okupačních vojsk do Československa.
V normalizačním Československu se o Jugoslávii šuškalo jako o bezpečném "nástupišti" k emigraci : "Když se dostaneš do Jugošky, tak Tě v pohodě nechaj projet na Západ..."
Je skutečně vhodné, abychom tyto kvalitní vztahy rotrhali na hadry uznáním pseudostátu, vedeného kriminálními i válečnými zločinci ?
5. Argument stabilizační - Úspěch kosovských Albánců může podnítit růst separatistických snah všude ve světě - Ulster,Skotsko, Baskicko,Katalánsko Abcházie, Osetie, Kurdistán, Korsika... tady všude může být samostatnost kosova vnímána velmi inspirativně. Faktem je, že takové Skotsko má větší oprávnění k samostatnosti než Kosovo. Vlna separatistických tendencí je potenciální hrozbou pro stabilitu současného uspořádání.
Velmi palčivě se stabilizační problém dotýká právě Balkánu. Podle stejné právní logiky by mohla žádat samostatnost Mitrovica, "Republika srbská" v Bosně a Hercegovině nebo Západní Slavonie v Chorvatsku. Nesmyslné uznání Kosova tak do jisté míry prolamuje usnesení Daytonských dohod a může znovuotevřít Pandořinu skříňku etnických konfliktů na Balkáně.
Stojí Kosovo za takový risk ?
Taková jsou fakta, která nezmění ani rétorická cvičení pana Vondry nebo arogance pana Topolánka.
Pane premiére, styďte se !
Bůh žehnej Srbsku

Reklama zdarma pro Wings club

29. dubna 2008 v 15:48 |  Ostatní
Jednou z příjemných povinností po složení závěrečné zkoušky je nutnost zajistit odpovídající restauraci na popromoční oběd.
Moje maličkost dlouho neváhala a rozhodla se pro restauraci "Wings club" na pražských Vinohradech V Belgické ulici. Moji nejbližší mi pak potvrdili, že šlo o správnou volbu.
Prostředí restaurace jistě ocení všichni, kdo kladou důraz na to, aby restaurační podnik měl osobitého a nezaměnitelného ducha. Wings je podnikem, který zařízením svého intériéru vtahuje návštěvníka do leteckých bojů druhé světové války, přičemž největší důraz je kladen na odkaz českých letců v britské RAF. Obrazy, fotografie, popisky, součástky letadel, modely, figuríny, uniformy... Vše vkusně zkombinováno do působivého efektu, který dotváří strop restaurace v podobě střechy hangáru.
Součástí Wings clubu je rovněž příjemný salónek, jehož výzdoba připomíná hostům počátky československého vojenského i civilního letectví.
Po prouzkoumání velmi obsáhlého jídelního lístku a konzumaci sklenky Sherry jsem si vybral "Steak z roštěnce podle britského letce, marinovaný v černém pivu" a jako přílohu zvolil americké brambory.
Jídlu nebylo co vytknout, ochotné obsluze bych pouze doporučil stylovější oblečení, jinak jsem byl maximálně spokojen. Pivo jsem, vzhledem k bujarému posezení z předchozího dne, neochutnal, nicméně podle tvrzení spolusedících bylo velmi dobré, jakož i správně vychlazené a natočené.
Takže, mrkněte na stránky podniku www.wingsclub.cz a zvažte návštěvu. Osobně ji mohu jen doporučit.

Odvážna řeč Geerta Wilderse

23. března 2008 v 14:56 | Maro Skřipský |  Společnost
V souvislosti s pokračující islamizací Západu uveřejňuji odkaz na výstižnou řeč nizozemského poslance Strany svobody, Geerta Wilderse. Wilders se již delší dobu řadí po bok politiků a komentátorů jako Pat Buchanan,Jean Raspail,Enoch Powell či John Howard, kteří bojují za zachování identity své země a potažmo i západní civilizace
http://www.eurabia.cz/Articles/1758-rec-geerta-wilderse-v-parlamentu-smerujeme-ke-konci-evropy.aspx

VELIKONOČNÍ PŘÁNÍ

23. března 2008 v 10:23 | Maro Skřipský |  Ostatní
Rád bych popřál všem, kteří zabloudili na můj blog, veselé a požehnané Velikonoce. Navzdory ortodoxii politické korektnosti pro mě zůstávají Velikonocemi, nikoliv svátky jara, svátky přírody a podobnými zmrdovinami. Kulturní levičáci ať se třeba staví na hlavu :-)
Takže hezké svátky, co nejméně kocoviny a slečnám co nejmenší újmu :-)
Maro
http://www.euportal.cz/Articles/2042-video-johnny-cash-were-you-there-when-they-crucified-my-lord-.aspx

Tak když máme ten "kosovský stát"...

17. února 2008 v 18:02 | Maro Skřipský |  Politika
Vzhledem k dnešnímu vyhlášení samostatnosti Kosova, publikuji i zde svůj článek z Euportalu a přikládám související odkazy na články kolegů redaktorů.
Oceňuji přístup pana prezidenta Klause, který ctí tradiční principy územní suverenity, svrchovanosti a historických hranic. Chování naší "pravicové" vlády mě naopak naplňuje hanbou a studem
Článek je zde :

Medacký vrah Ceku, Kosovo a "mezinárodní demokratické společenství"

Tak už prý brzy dojde k osamostatnění Kosova. Bude to stát navýsost demokratický, plně v duchu politické linie dvou legendárních kosovských vůdců, Hashima Thaciho a Agima Ceku. Thaci je vysloužilým bossem albánské narkomafie, stejně jako Ceku, který se navíc prokazatelně dopustil roku 1993 válečného zločinu, oba dva pak nesou svůj podíl na perzekucích proti nealbánskému obyvatelstvu Kosova.
Jak Ceku tak Thaci mají zkušenost s funkcí "kosovského premiéra" a oba pánové se těší pověsti seriózních partnerů "mezinárodního demokratického společenství".
V souvislosti s aktuální diskusí o možné samostanosti Kosova a neuvěřitelným pokrytectvím "mezinárodního demokratického společenství" bych čtenáře rád obeznámil s událostmi v Medaku roku 1993. Událostmi, o nichž se - z pochopitelných důvodů - příliš nepíše ani nehovoří.
Začíná září 1993 a v bývalé Jugoslávii zuří neobyčejně krutá občanská válka. Zvěrstva páchají všechny strany konfliktu, obzvláště se činí různé paramilitární organizace, mnohdy vedené kriminálními zločinci ( největší "proslulosti" dosáhli srbští "Tygři" Željka "Arkana" Raznatoviče). Civilisté jsou proti řádění paramilitárních band naprosto bezmocní a mnozí z nich hledají ochranu v "bezpečných zónách" kontrolovaných mezinárodními jednotkami UNPROFOR.
Jedna z takových zón se nachází i v Medaku, kde žije okolo pěti set obyvatel srbské národnosti. Již počátkem měsíce se k "medacké kapse" blíží chorvatské jednotky pod velením plukovníka Agima Ceku, kosovského Albánce, který se roku 1991 dal do služeb chorvatské armády. Věc, za níž Chorvati bojují, je v zásadě spravedlivá, Ceku,jenž fanaticky nenávidí vše srbské, má však o vedení války své představy . Hystericky vybičované šovinistické vášně jim , bohužel, nahrávají. Chorvatské jednotky na příkaz plukovníka Ceku naprosto ignorují status bezpečné zóny a sedmého září zahajují komplexní plenění medacké oblasti. Pozdější zprávy budou hovořit o střílení civilistů, znásilňování a systematickém žhářství.
Místní Srbové však přece jen mají štěstí v neštěstí. Dozor nad Medakem byl v rámci UNPROFOR svěřen kanadským vojákům z Druhého praporu lehké pěchoty princezny Patricie. Velitel praporu , plukovník Jim Calvin, byl chováním Chorvatů otřesen. Poté co nepomohla varování směrem k útočníkům, ani žádost o podporu ze strany velení UNPROFOR (hanebné chování francouzského velitele Jeana Cota), rozhodl se Calvin pro zásah. "Pats", jak se lehkým pěšákum princezny Patricie přezdívá, se na vraždění civilistů odmítli jenom tak dívat ze svých stanovišť a vyrazili do útoku.
Tehdy se odehrálo největší nasazení kanadské armády od dob korejské války, (ne)známé pod termínem bitva o medackou kapsu. Během celodenních bojů se Kanaďanům podařilo vytlačit chorvatskou přesilu z Medaku a bez vlastních ztrát na životech zabít minimálně třicet chorvatských útočníků. Celkový rozsah chorvatských ztrát byl pravděpodobně vyšší, protože Chorvati údajně při ústupu odnesli všechny raněné a menší počet mrtvých. Kanaďané za svůj úspěch zaplatili čtyřmi raněnými.
Kvůli nevraživosti "mezinárodního demokratického společenství" byli Kanaďané za svůj úspěšný zákrok vyznamenáni teprve v roce 2002.
Chování kanadských vojáků každopádně ostře kontrastovalo se zbabělostí holandského kontingentu ve Srebrenici, jehož velitel předhodil o dva roky později tuto bezpečnou zónu bosenským Srbům a ještě poníženě kňoural u jejich velitele, aby ušetřil jeho muže, tedy ty, kteří měli srebrenické civilisty chránit. Podotýkám, že i zde fatálně selhal generál Jean Cot, velitel jednotek UNPROFOR a papírový válečník od psacího stolu.
Nyní se ale vraťme k následkům Medaku. Kanadští vojáci z druhého praporu učinili o řádění Chorvatů obsáhlá prohlášení a byli ochotni svědčit u soudu proti Agimovi Ceku. Ten ovšem nikdy souzen nebyl, přestože na něj úřady vydaly mezinárodní zatykač. Roku 2002 byl (předtím už povýšený)generál Ceku zatčen ve Slovinsku, nicméně z nějakých záhadných důvodů došlo k jeho propuštění. A tak zatímco "mezinárodní demokratické společenství" masivně usilovalo o vydání Miloševiče nebo Gotoviny, Agim Ceku si s jeho představiteli vesele potřásal pravicí.
Podobných poct se dostalo i dalšímu kosovskému "premiérovi", Hashimu Thaci, veliteli teroristické Kosovské osvobozenecké armády (UCK) a jednomu z někdejších bossů kosovskoalbánské mafie. Thaci, svými druhy přezdívaný jako Had, se dokonce pyšnil neoficiálním titulem "miláček ministryně Allbrightové". Ano, té Allbrightové, kterou pan exprezident Havel označoval za vzornou humanistku a demokratku.
Medacký vrah Ceku se v březnu 2006 stal na krátkou dobu premiérem neregulérního kosovského státu a dodnes patří mezi vrcholné kosovské politiky, kteří se na nás usmívají z novinových fotografií, kde stojí po boku významných zástupců "mezinárodního demokratického společenství."
Přišel čas se ptát. Proč nebyl Ceku nikdy postaven před haagský tribunál ? Z jakých důvodů ho slovinské úřady roku 2002 propustily a nechaly odjet ? A jak vůbec může vypadat "stát", do jehož čela se postaví lidé jako Ceku a Thaci ?
Souvisejících otázek je více. Proč současná "konzervativní" diplomacie USA usiluje o vytržení historické provincie Kosovo a Metohija ze srbských rukou ? A jakto,že se v přístupu k otázce Kosova najednou tolik podobá Clintonově administrativě, která během kosovské krize na jaře 1999 aktivně podporovala albánské teroristy ?
Dočkáme se vůbec někdy nezkreslených , pravdivých odpovědí ?
Víte, nejsem žádný srbofil. Jakožto příslušníka západní civilizace mě to táhne spíše k Chorvatům a soudím, že Chorvatsko bylo během občanské války víceméně v právu. Jenomže to, co se dnes děje Srbsku , považuji za nehorázný útok na územní integritu a svrchovanost malého státu za použití masivní mediální masáže. Jeden příklad za všechny - o Srebrenici víme všichni, ale kolikrát se psalo o Medaku ?
My Češi bychom měli globální tažení proti Srbsku vnímat obzvláště citlivě. I v naší historii známe případ, kdy jsme se museli vzdát historického území obývaného neloajální menšinou, když tehdejší "mezinárodní demokratické společenství" podpořilo agresora. Jen místo Thaciho a Ceku jsme měli Henleina a Franka…
Odkazy na související články Michaela Anděla a Tomáše Břicháčka z Mladé pravice :
A zde fundované stránky, které prezentují kosovský problém poněkud jinak než "mezinárodní demokratické společenství" :
Přikládám ještě výmluvný text generála MacKenzieho, který, mimo jiné, uvádí na pravou míru některá obvinění proti Srbům :

Skvělý film...ale podruhé ho vidět nechci

9. února 2008 v 2:00 | Maro Skřipský |  Kultura
Nejsmutnější snímek, nejvíce depresivní film, jaký jsem zatím viděl. Asi tak bych ohodnotil filmové drama švédského režiséra Lukase Moddyssona "Lilja 4ever", natočené v koprodukci Švédska, Dánska a Ruska.
Stejně jako v případě mé milované "Dálnice 60" (viz "Dálnice, po které bych se chtěl projet" ), jsem se také k tomuto snímku dostal náhodou. Ke svému štěstí jsem rovněž v TV programu přehlédl jméno režiséra Moddyssona, neboť tohoto pána příliš nemusím a jeho osoba by mě zřejmě od sledování odradila. Až do středy jsem ho měl totiž spojeného výhradně s politicky korektním filmem "Láska je láska", propagujícím homosexuální svazky. Nyní musím prohlásit, že "Lilja" v mých očích Moodyssona jako umělce plně rehabilitovala.
Moddysson tento mimořádně silný příběh situuje do Ruska, v době velmi krátce po rozpadu Sovětského svazu. Hlavní hrdinka, půvabná šestnáctiletá Lilja tak dospívá v době převratných změn, které hluboce zasáhly ruskou společnost. Hrůzná totalita sice nevydržela, nicméně způsoby, které si z ní lidé odnesli, přetrvaly.Sovětské "hodnoty" padly, hodnoty starého Ruska jsou zpřetrhány a ty nové se rodí jen velmi pozvolna. Vše navíc prostupují ekonomické důsledky krajně nevydařené hospodářské transformace.
Liljina matka se svým novým druhem odlétá natrvalo do Spojených států, kam má za ní Lilja v krátké době přiletět. Dívka však brzy zjišťuje, že byla svou rodinou zcela opuštěna, přičemž její matka se jí dopisem zřekla a nechala ji světu na pospas.
Lilja tedy žije sama svůj příběh zoufalství a beznaděje, lemovaný kulisami depresivního oprýskaného sídliště, špinavých ulic a vybrakovaných továren. Zakusí krutou zradu od své kamarádky, dostává se do finanční nouze a přestává chodit do školy. Jejím jediným přítelem a důvěrníkem se paradoxně stává jedenáctiletý chlapec Voloďa, kterého jeho otec - bývalý voják ponorkové flotily, frustrovaný ztrátou zaměstnání - opakovaně vyhazuje z domova. Lilja přežívá jak se dá, přičemž veškeré plamínky naděje jsou permanentně uhašeny brutální postsovětskou realitou.
Štěstí se na ni zdánlivě usměje v podobě sympatického mladíka Andreje, který se zprvu zdá být zamilovaným gentlemanem. Naváže s Liljou vztah a po čase jí vyjedná práci ve Švédsku. Tam však Lilja záhy zjišťuje, že naletěla obchodníkovi s bílým masem. Krátce po příletu je znásilněna, držena pod zámkem a nucena k prostituci. Naturalisticky zachycený kolotoč ponižování a beznaděje se zdá být k nezastavení...
"Lilja 4ever" není žádná filmová novinka, Moddyssonův tým ji natočil roku 2002, tedy v době, kdy už mělo Rusko to nejhorší z postkomunistické historie za sebou. Modyssonem zvolené prostředí nemohlo být lepší. Sídliště, na němž Lilja vyrůstá skutečně dýchá bezvýchodností už z prvních letmých záběrů kamery. Představte si neudržovanou "betonovou džungli" socialistického typu a své nejhorší představy vynásobte deseti. Tímto "výpočtem" dostanete sídliště z Moddyssonova snímku.
Lidé ze sídliště (a z Liljina okolí obecně) jsou ve své většině apatičtí, naprosto odevzdaní osudu a propadlí všudypřítomné deziluzi. Někdo by právě proto vytknul Moddyssonovi přílišnou schématičnost postav, nicméně pro celkovou atmosféru děje byla tato oběť - po mém soudu - nutná. To samé se dá říci i o námitce, že Lilja je v příběhu příliš pasivní a neprojevuje dostatek iniciativy ve svém boji s nepřízní osudu. Zde navíc můžeme říci, že by asi nebylo věrohodné, zobrazit šestnáctiletou slečnu,vystavenou náhlé existenční nouzi, navíc opuštěnou rodinou i přáteli, jako sebevědomou ranařku.
Ve filmu nejsou žádné vizuálně drastické scény, nicméně celková kompozice příběhu je jedna velká beznaděj, deprese a bolest. Výjimkou je krátká idylka Lilji a Andreje, která je později odhalena jako tragický omyl naivní a poněkud jednoduché slečny.
Po shlédnutí filmu mi opravdu nebylo dvakrát do zpěvu, přestože obvykle si dovedu od obrazovky zachovat odstup. Tentokrát mi to ovšem Moddysson nedovolil a vtáhl mě do svého příběhu. Intenzitu prožitku jistě prohloubí i skutečnost, že Liljin příběh se v reálu mohl klidně odehrát.
Modysson vytvořil úžasné drama, které bych určitě zařadil někam do své první desítky nejlepších filmů. Bohužel, severský filmař byl natolik přesvědčivý, že už ten film opravdu nechci vidět podruhé. Ti, kteří ho ovšem ještě neviděli by se na něj měli určitě podívat...
Abych nekončil tak trpce - Představitelka hlavní postavy, ruská herečka Oksana Akinšinová, nejen že podává vynikající herecký výkon, ale je také herečkou s tím nejkrásnějším úsměvem, jaký jsem kdy ve filmu vůbec viděl.
Lilja 4ever (Lilya 4ever)
Země původu : Dánsko, Švédsko, Rusko
Scénář a režie : Lukas Moddysson
V hlavních rolích : Oksana Akinšinová, Artyom Bogucharsky,Ljuba Agapová, Pavel Ponomarjov
Délka filmu : 109 minut
Natočeno roku 2002 u společnosti Memfis film

Kam dál